Stará ruslička Rozinka k nám přišla z útulku Bouchalka, kde nezvládala venkovní kotec a vzhledem
ke své komplikované povaze měla zároveň jen nepatrnou šanci na adopci. V původním útulku Rozinka
velmi špatně zvládala manipulaci, bála se a oháněla se zuby.
K našemu velkému překvapení se v našem domácím důčhoďáku rychle rozkoukala a už po pár hodinách si doslova vyžadovala mazlení a lásku. Zároveň si však vždy důrazně řekla, kdy už ji dotyk stačí nebo kdy a kde je naprosto nevhodný, v takovém momentě opravdu neváhala okamžitě silně kousnout.
Rozinka, obdobně jako většina pejsků, o něž pečujeme, neměla v minulosti kvalitní veterinární péči. Na první pohled vypadala Rozinka poměrně zdravě a aktivně. Naneštěstí jsme si rychle po příjmu začali všímat, v domácím prostředí s individuálním přístupem lépe patrných než v útulkovém kotci, jejího nestandardního chování. Rozinka byla hodně nesvá, výrazně si vyžadovala kontakt s člověkem a po opuštění místnosti ihned hlasitě plakala. Její chování však neodpovídalo běžné separační úzkosti, s níž již máme nemalé zkušenosti. Obzvláště nepříjemně se potom Rozinka cítila v období, kdy měla, resp. potřebovala, spát. Když usínala nebo spala, i když to bylo např. v bezpečí našeho klína, nebylo možné se jí vůbec dotýkat, protože ihned začala útočit zuby. Postupně bylo jasné, že Rozinka vlastně není takřka vůbec schopná spát.
V dalších dnech po příjmu se její stav rapidně zhoršoval, nezabírala žádná léčba, Rozinka byla čím dál zoufalejší, agresivnější a zcela vyčerpaná Její stav byl bohužel už neřešitelný a nemohli jsme pro ni nic udělat.
Pravděpodobně se jednalo o hnisavé léze na mozku, tedy o neléčitelné poškození mozku, které též zpětně vysvětlovalo její „kousavé“ chování z nedostatku spánku a odpočinku.
