Pejsek, který dostal v našem azylu jméno Melichar, představoval opravdovou výzvu. Přijali jsme ho ze spřáteleného útulku, kde žil v kotci mimo domácí prostředí. Do útulku přicházel opakovaně, vždy když jeho majitelka onemocněla a její příbuzní se o něj nebyli schopní postarat.
Melíšek byl pěkný oříšek. Již z dálky na každého příchozího cenil zuby, nenechal se sebou dobrovolně nijak manipulovat, proto musel mít na sobě neustále připnuté kšíry a vodítko, a když už se ho podařilo opatrně vést na vodítku, bylo nutné být neustále v postřehu, hrozně ho totiž bavilo útočit člověku na nohy. Krom kousání do lidí také miloval piškoty, které mu vždy alespoň na chvíli zlepšili náladu.
Bohužel Melichar se do Bubáčkova dostal již ve velmi špatném zdravotním stavu. Jeho předchozí opakované odkládání majitelkou, která se ho ale nebyla ochotná definitivně vzdát, mu rozhodně uškodilo. Melíškovi bylo cca let. Kromě samotné agrese na něm už byly znát jasné projevy stařecké demence, byl slabý, inkontinentní, zuby měl v děsivém stavu.
Co se však ukázalo jako zásadní problém bylo srdíčko. Hned po příjmu jsme si všimli lehkého pokašlávání, které se v následujících dnech rapidně zhoršovalo, kdy už vyjma samotného krmení chrčel takřka bez přestání. Veterinární prohlídka potvrdila, i přes nasazené léky, selhávání srdce, což způsobovalo právě ony stavy dušení. Situace už byla bohužel neřešitelná a Melichar by se v následujících dnech postupně pomalu udusil, proto jsme se rozhodli mu jeho trápení ukončit a nechat ho odejít za duhový most, kde se bude mít lépe a konečně nalezne klid a úlevu.
